Sametová revoluce






Jan Řeháček: Sametová revoluce v Pardubicích
Cena: 50,- Kč
Poštovné (zaslání na dobírku): 85,- Kč
Celkem: 135,- Kč
Objednejte nyní !


Ukázka studentského humoru
Archiv Univerzity Pardubice


Prohlášení rady MěstNV Pardubice z 24.11.1989
Vedení národního výboru odsuzuje jakékoliv násilí.

text vysílání v městském rozhlase 13.12.1989
SOkA Pardubice, složka OF Pardubice.


Prohlášení OF Pardubice k odstaveným vagónům na nádraží
SOkA Pardubice, složka Občanské fórum Pardubice.








Rozhovor se zakladatelkou OF v Pardubicích Jarmilou Stibicovou.

Jak vzpomínáte na úplné počátky sametové revoluce v Pardubicích?
Já jsem byla v pátek 17. listopadu v Praze a z Prahy jsem se vrátila v neděli 19. listopadu. V Praze byla již revoluce v plném proudu a bylo mi jasné, že se to musí rozjet i na venkově. ... V první fázi to ale nebyli divadelní herci, ale zejména technici. Až teprve večer se herci, ale nikoliv vedení divadla, připojili k revoluci. V divadle jsme se dopoledne domluvili, že večer bude v divadle shromáždění. Večer jsem se pak spolu s manžele vypravila do divadla na to připravované shromáždění. Policajti to ale věděli a cestou do divadla na nás za podchodem čekali a chtěli mě zatknout. ... Byla jsem tedy zadržena policií a na tom pondělním večerním setkání v divadle jsem nebyla.

Co se s Vámi dělo tedy poté, co jste byla zadržena příslušníky policie?
Na druhý den jsem byla propuštěna. V úterý již všichni věděli, že věci jsou jinak. Když někoho brali do vazby, tak to musela udělat nikoliv tajná policie, ale Veřejná bezpečnost. Ten příslušník na policii mě však poslal domů, protože již věděl, že z toho nic nebude, protože mu prokurátor již vracel všechny návrhy na vzetí do vazby.

Na tom pondělním večerním setkání jste tedy sice nebyla, ale jak to vypadalo v dalších dnech?
V úterý 21. listopadu již tedy začala setkání před divadlem. Toho se již ujali někteří herci. Konkrétně to byl Vladimír Čech, který byl charismatická osobnost a moderátor. Pak z herců to byl nynější ředitel divadla Petr Dohnal, jeho dnešní manželka Jindra Janoušková. Výtvarník Vladimír Vosecký dělal těm setkáním režii, tedy, kdy kdo bude mluvit atd. ...

Zmínila jste, že byly rozdíly mezi průběhem revoluce v Pardubicích a v okolních obcích. Jezdili jste i tam?
Výjezdy na venkov byly velice důležité, protože tam lidé moc o revoluci nevěděli. Byly takové výjezdové skupiny, kde byl jeden člověk z divadla, jeden člověk z disentu, jeden člověk od studentů. Byli to minimálně tři až čtyři lidé. Jezdilo se po pardubických podnicích, školách, po vesnicích.

Jaký byl tedy průběh revolučních dní v Pardubicích?
Důležitou věcí byl průvod studentů gymnázia městem v úterý 21. listopadu v čele s vedením školy. To na lidi velice zapůsobilo. Protože když škola s vedením jde v průvodu městem, hodně to hnulo veřejným míněním, asi to byl zlom v revoluci v Pardubicích.

A jaké další akce v Pardubicích v těch revolučních dnech probíhaly?
27. listopadu byla významnou událostí generální stávka. Hodně pardubických podniků se zapojilo. Další akcí bylo odvolávání poslanců a kooptace nových poslanců. Celkem bezproblémově odešel pan Korčák, ale panu Rabasovi se moc nechtělo odstoupit. Nakonec ale odstoupil. Namísto nich byli kooptováni Zdeněk Jičínský, který je původem z Ostřešan a byl absolvent zdejšího gymnázia, dalším kooptovaným byl Libor Kudláček, který byl tehdy zcela novým člověkem v politice. Zapomenout však nesmíme ani na časopis List, který jsme na sklonku roku 1989 začali vydávat. My jsme byli s Jarmilou Kudláčkovou, která se na vzniku časopisu velmi významně podílela, registrovaní u Syndikátu novinářů, proto jsme měli časopis zaregistrovaný, bylo to řádné periodikum.

V Pardubicích tedy bylo Občanské fórum aktivní a úspěšné, jak tomu bylo v okolních městech?
V Pardubicích lidi byli informovaní, jak jsem již uvedla i díky sdělovacím prostředkům, že jsme měli prostor v Záři a Městském rozhlase, ale v Chrudimi nebo na vesnicích to nebylo jednoduché. Navíc Pardubice měly výhodu, že se zde spojili intelektuální disent, underground a věřící. Proto Pardubice měly opoziční hnutí oproti třeba Hradci Králové, kde nic takového nebylo, takže Pardubice byly i v té revoluci oproti Hradci napřed. ...

A co lednová návštěva prezidenta Václava Havla v Pardubicích?
To jsme si říkali, že bylo dobře, aby přijel do Pardubic. S jedním kamarádem z Jaroměře jsme mu tedy napsali dopis za východočeský disent. Prosili jsme ho, kdyby přijel. On souhlasil, samozřejmě, že musel navštívit i Hradec, to nešlo vynechat. Součástí byla beseda v divadle. To nemohlo pojmout zdaleka všechny, co měli zájem. Lidé stáli na náměstí před divadlem a pan prezident vyšel krátce na balkon před divadlem. To bylo také takové povzbuzení.

Toto je zkrácená verze rozhovoru.

Více naleznete v publikaci Sametová revoluce v Pardubicích, kterou zakoupíte v E-shopu.


Vzpomínky na revoluci - Ing. arch. Miroslav Petráň
Mé vzpomínky na Sametovou revoluci začínají již ve čtvrtek 16. listopadu. Tehdy u našeho domu zazvonila dvě děvčata - někdejší studentky mé manželky, které v té době studovaly v Praze. Jedna z nich byla tuším pozdější televizní hlasatelka Jolana Voldánová. Mé manželce sdělily, že odjely z Prahy, protože se chystá nějaká velká demonstrace. Já jsem na to hned reagoval slovy, že zítra 17. listopadu bude konec režimu…

V průběhu víkendu jsem se doslechl prvotní informace o tom, co se přihodilo v pátek 17. listopadu na Národní třídě a co se děje v Praze. V pondělí za mnou přišel Eda Motyčka a přinesl mi protestní dopis adresovaný premiéru Adamcovi s tím, jestli by to lidi z Druposu nepodepsali. A k mému překvapení téměř všichni petici během pondělka podepsali. Zavolal jsem tedy Jaromíru Voseckému do divadla a on mi říkal, abych přišel večer do divadla.

Večer se zaplnilo divadlo snad tisícovkou lidí. Já jsem tam přišel o chvilku později a seděl jsem už na schodech. Všichni jsme s úžasem poslouchali líčení toho, co se přihodilo v pátek na Národní třídě a jaká je situace v Praze.

Rozhodující pro vývoj v Pardubicích bylo úterý. Já jsem byl dopoledne v tehdejším bistru Žralok na svačině a jeden můj kamarád povídal, ať se jdu podívat ven, že moje žena demonstruje. A venku šel zrovna průvod gymnázia v čele s ředitelem školy Josefem Kubátem a vzadu s učiteli, mezi kterými byla i moje žena. Průvod mířil na náměstí Legií za vysokoškoláky a na chodnících po stranách stáli estébáci. Byli z toho úplně zmatený.

Večer pak přišlo před divadlo již pět tisíc lidí a proto se demonstrace konala před divadlem, prostory divadla by takové množství lidí nepojaly. V úterý tam také poprvé byl Vladimír Čech jako moderátor těchto setkání. ...

Tím pro mě začátek revoluce v Pardubicích skončil. Ve čtvrtek jsem totiž odjížděl na Slovensko... My jsme pak odjížděli zpět a když jsme pozdě večer zastavili na dálnici u Devíti křížů u benzínové pumpy, tak nám pumpař sdělil, že Jakeš odstoupil.

Asi dva týdny po 17. listopadu jsme ráno šli s Pavlem Šmídem a Michaelem Tarantem k předsedovi MěstNV Jaroslavu Šimonovi domů. Přemlouvali jsme ho, ať nám půjčí městský rozhlas a on nám rozhlas skutečně poskytnul. Do rozhlasu jsme šli já, Petr Dohnal a Zdena Havlíčková, která dnes pracuje na matrice. My jsme četli zprávy a pamatuji si, že jsme měli k dispozici jedinou gramofonovou desku Spirituál kvintetu, kterou jsme pouštěli stále dokola, protože slova "…mává,mává všem svobodná zem..." se přesně hodila k situaci. Vysílali jsme půl dne a je to je jeden z největších zážitků, stejně jako mám listopad spojený s Jirkou Havlíčkem (dnes Kubíkem), který dva týdny mával vlajkou na střeše Grandu.

Toto je zkrácená verze článku.

Více naleznete v publikaci Sametová revoluce v Pardubicích, kterou zakoupíte v E-shopu.


Rozhovor s Pavlem Šmídem, manažerem OF Pardubice

Revoluce v Pardubicích začala o něco později než v Praze, první demonstrace se konala v pondělí 20. listopadu. To ale musela být tehdy velká odvaha, když nikdo ještě netušil, jak všechno dopadne?
Pro mě to nebylo zas až tak dramatické, protože mě v roce 1976 vyhodili z politických důvodů ze studií, takže já jsem posléze pracoval v několika dělnických profesích a tím mě definitivně osvobodili od nějakého vztahu k režimu... Ale v první dny revoluce ten strach byl taky, to je samozřejmé. Pamatuji se na jeden z prvních pochodů snad hned v pondělí 20. listopadu okolo dnešního Domu hudby. Šli tam studenti konzervatoře v čele s tehdejším učitelem Milanem Stříteským a několika dalšími lidmi, mezi nimiž jsem byl i já. ...

Tak to byl úplný začátek revoluce a co divadlo? Divadelníci se na stranu revoluce přidali přeci jako první?
V divadle to nebylo tak jednoduché. V první fázi se totiž připojili především techničtí zaměstnanci divadla, herci překvapivě až později. Divadlo vedl tehdy myslím Jan Hyhlík jako přirozený člen strany a asi neměl dobrý pocit spustit revoluci. ...

Nicméně mluvčím populárních mítinků před divadlem byl někdejší herec pardubického divadla Vladimír Čech. Jak na něj vzpomínáte?
Mám na Vladimíra pro tu dobu docela signifikantní vzpomínku. Když se v létě 1989 podepisovala petice za propuštění Václava Havla, tak jsem mimo jiné navštívil i vinárnu U Dušičků na Pernštýnském náměstí a tam jsem se setkal s režisérem Jurajem Deákem a hercem Vladimírem Čechem. A když jsem petici za propuštění Václava Havla nabízel k podpisu Vladimíru Čechovi, odpověděl mi, že Václava Havla nezná a tak neví, proč by to měl podepisovat. To mě překvapilo. On, herec, syn matky, která byla komunisty perzekuována. A za několik měsíců to byl právě Vladimír Čech, kdo vedl v lednu 1990 Václava Havla na balkon divadla…

Vraťme se však do revolučních dní. Jaká byla v těch revolučních dnech spolupráce s městem?
Ta setkání Občanského fóra (OF) s městem organizoval Miroslav Petráň, který měl tehdy přes svou rodinu kontakty na vedení města, zejména na někdejšího předsedu MěstNV Jaroslava Šimona. Pak se zapojil třeba předseda ONV z roku 1968 Loskot, který byl posléze členem Obrody, tudíž byl v disidentském křídle bývalých komunistů. Ti se do jednání s vedením města však zapojili spíše radou, protože nikdo z nás nevěděl, jak s nimi jednat.

Ale Občanské fórum v Pardubicích zpočátku tvořily dva samostatné proudy?
Jedna sekce byla tvořena lidmi okolo Jarmily Stibicové, druhou sekci reprezentoval Bohdan Dvořák, člen KANu z šedesátých let. Tyto dva proudy se posléze slily v jeden proud.

A co odstoupení někdejších komunistických poslanců Federálního shromáždění a jejich nahrazení členy OF? Podobně tomu bylo asi i u městského zastupitelstva…
To bylo někdy dost dramatické. Někdy jsme museli dlouze jednat, aby odstoupili. Pokud by totiž sami nakonec nebyli ochotni dobrovolně odstoupit, žádnou šanci jsme neměli. Všechno se odehrávalo na bázi dohody, jinak to možné nebylo. Kupodivu problémy nebyly s předáním někdejšího paláce OV KSČ městu. Oni tušili, že je to neudržitelné. Například jejich okresní tajemník Kučera patřil k těm rozumnějším, hned věděl, že to nemá cenu a nedělal problémy.

Důležitá asi byla možnost prezentovat názory OF v místních sdělovacích prostředcích, jak to probíhalo?
"Bitva" byla o městský rozhlas. Nebyla tak dlouhá, šlo o dny, ale nám se do zdálo dlouhé, protože informovanost nebyla. Problém byl i s novinami Zář, tam jsme dlouho nemohli publikovat. Dokonce jsme dostali doporučení z Prahy, abychom redakci Záře "obsadili", abychom mohli svobodně informovat. A co se týče městského rozhlasu, s tím nám hodně pomohl Mirek Petráň, který to s předsedou MěstNV Šimonem domluvil.

A jak vzpomínáte na generální stávku a její přípravu?
Kupodivu problémy s přípravou stávky jsme neměli ve velkých podnicích, jako byl Semtín nebo Tesla. Problém nám dělalo ale například gymnázium. Tam se v době generální stávky zamkla škola. Generální stávkou ta "hrubá revoluční práce" skončila.

Zmiňoval jste již Jiřího Grušu. Ten by mohl dokonce být prvním polistopadovým primátorem města…
To bylo spíše na úrovni pusté teorie. S Jarmilou Stibicovou nás napadlo, aby se pan Gruša stal primátorem a on zcela jednoznačně neodmítl. Ta možnost, že by se stal primátorem, ale byla postavena na tom, aby tu měl kde bydlet, aby se do Pardubic vrátil. Ale to za chvíli vyšumělo, protože v silách OF nebylo sehnat rodinný dům.

Toto je zkrácená verze rozhovoru.

Více naleznete v publikaci Sametová revoluce v Pardubicích, kterou zakoupíte v E-shopu.

POZOR: Jakékoliv použití textu či fotografií umístěných na těchto stránkách možné pouze se souhlasem provozovatele stránek.

Své dotazy a připomínky adresujte na info@kppardubicka.cz
sitemap.xml